Pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech Evropské unie
Jazyková rozmanitost je jedním ze základních rysů Evropské unie a představuje významné kulturní bohatství. Přistoupením deseti nových členských států v květnu roku 2004 a dalších dvou států v lednu roku 2007 se počet úředních jazyků zdvojnásobil. Žádná jiná organizace nebo instituce na světě při své práci nepoužívá tolik jazyků.
Orgány Evropské unie mají společná „pravidla pro používání úředních jazyků“, stanovená Radou v roce 1958. Tato pravidla, která byla od té doby v průběhu rozšiřování několikrát změněna, nyní zahrnují dvacet tři úředních a pracovních jazyků, kterými jsou angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština. K zajištění fungování Rady a Evropské rady jakožto mnohojazyčných orgánů má generální sekretariát Rady k dispozici překladatelskou službu, která v případě právních předpisů úzce spolupracuje s ředitelstvím právní služby pro kvalitu legislativy.